Smutek u dětí: Nebojme se s nimi mluvit o smrti. Rozumějí jí po svém

Zdieľaj
0
Silvia Érseková |
smutek-u-dětí

„Truchlení souvisí s láskou. Je to cena, kterou platíme za to, že jsme měli možnost milovat,“ píše MUDr. Mária Jasenková.

Smutek nebo zármutek ze ztráty rodičů nebo prarodičů, životního partnera, sourozence, dokonce vlastních dětí, je součástí našich životů. Ale když to přijde, nevíme, jak se k smrti postavit.

Oč těžší je to pak pro děti. Děti totiž nepřemýšlejí o tom, že někdo z blízkých může i umřít.

Pokud chceme děti podpořit v prožívání smutku po smrti blízkého člověka, měli bychom nejprve vědět, jak vůbec vnímají smrt.

Jak vnímají děti smrt? Záleží na věku

Dlouho se předpokládalo, že miminka nemohou nijak pochopit, že někdo v rodině zemřel. Dnes již víme, že i ty nejmenší děti reagují silným pláčem a úzkostí na to, že máma nebo táta někam „zmizeli“. Samozřejmě – ještě nemají schopnosti, aby smrti reálně porozuměla. O smrti nemají jasnou představu ani batolata (1,5 – 3-leté děti), které rovněž reagují spíše na přežívání jiných lidí.

3- až 5-leté děti vnímají smrt jako něco, co se děje pouze jiným. Nechápou ji jako konec, ale spíše jako spánek, ze kterého se dá probudit. Na druhé straně, díky převládajícímu magickému myšlení jsou přesvědčeny, že svými přáními myšlenkami mohou někomu přivodit smrt. To vede k silným pocitům viny, pokud zemře někdo v rodině. Školkaři často spojují smrt s nehodami a vraždami.

Mladší školáci (od 6 let) už rozumějí tomu, že smrt je konečná. Vědí, že živé bytosti musí zemřít, když zestárnou. Myslí si však, že jich rodičů se to netýká. Věří, že každý se může vyhnout smrti, když se spojí se silnou osobou – často jsou to andělé nebo duchové. Děti do 6 let mohou smrt považovat i jako trest za svou neposlušnost.

Starší děti (od 10 let) již chápou, že smrt je konečný stav, kterému se nedá uniknout. Zajímají se o biologické aspekty smrti, tedy co se děje s tělem člověka. Objevuje se i strach ze smrti, který schovávají za vtipkování o ní. Také cítí jistou zodpovědnost za smrt rodičů nebo sourozenců.

Dospívající (děti nad 12 let) vnímají smrt stejně jako dospělí. Uvědomují si, že se to týká každého, nebo že se to děje z různých důvodů (přirozeně, po nemoci, nehodě apod.). Uvědomují si vlastní smrtelnost, která je však v rozporu s pocitem nesmrtelnosti v období dospívání.

Kdo a jak má dětem oznámit, že někdo zemřel?

Pokud se v rodině setkáte s úmrtím, děti různého věku potřebují vědět, co se stalo. Ušetřete je jejich vlastních dohadů, nejistot, strachu i úzkosti. To, co dětem neřeknete, si samy domyslí – díky své fantazii.

Rozhovor o úmrtí nemůžete odkládat i proto, aby se děti o tom nedozvěděly náhodou – od cizího člověka, nebo v nevhodném čase. Vyberte si chvíli, kdy nebudete nikým rušeni, abyste měli prostor i na případné otázky. Mluvte stručně pravdivě.

Děti chápou, že neznáte odpovědi na všechny otázky. Můžete hledat odpovědi spolu. Existují však i otázky, na které nejsou odpovědi, a dětem to je třeba vysvětlit.

jak-se-zbavit-smutku

Zdroj foto: AdobeStock.com

Jak NEMLUVIT s dětmi o úmrtí a smrti?

  • Nemluvte o úmrtí a smrti, když spěcháte, nebo jste příliš rozrušení.
  • Nenechte náročný rozhovor na cizích – psychologovi, učiteli apod. Vy jste tou odpovědnou osobou, která má oznámit, že máma / táta (nebo někdo jiný) zemřeli.
  • Nepoužívejte polopravdy ani výrazy typu – odešel, ztratili jsme ho, navždy usnul apod. Nepřirovnávejte smrt ke spánku nebo výletu. V dětech to vyvolává zmatek.
  • Nepopisujte všechny detaily. Mluvte stručně a pravdivě. Nezatěžujte děti zbytečnými informacemi.
  • Neříkejte „buď statečný / á, neplač“ a podobně. Právě pláč uvolňuje nesnesitelnou bolest.
  • Neříkejte dítěti, aby se nezlobily. Hněv je přirozenou fází truchlení.
  • Nevyhýbejte se rozhovorům o zesnulém. Zpomalíte tak hojení psychických ran.

Jak MLUVIT s dětmi o úmrtí a smrti?

  • Rozhovor veďte na bezpečném a tichém místě, kde vás nikdo nevyruší.
  • Používejte slova „zemřít“ a „smrt“. Děti se jich nebojí a rozumí jim.
  • Buďte upřímní. Děti mají právo na pravdu. To, co dětem neřeknete vy, si doplní ve své fantazii.
  • Mluvte jen o tom, co se přímo dotýká dětí – nemusí vědět, o které hodině bude pohřeb apod.
  • Dopřejte dětem čas a prostor k vyjádření pocitů a kladení otázek.
  • Trpělivě odpovídejte na otázky: „Mohu zemřít, když mě bolí břicho? I ty zemřeš, jako babička? „
  • Děti dokážou o smrti mluvit otevřeněji. Buďte na to připraveni. Nekárejte je za otázky.
  • Ujistěte děti o tom, že za smrt jiných nenesou žádnou odpovědnost.
  • Rozlišujte mezi smrtelnou chorobou a běžnými chorobami .
  • Buďte příkladem pro vaše děti i v truchlení. Budou truchlit podobně jako vy.
  • Ujistěte děti o tom, že je milujete a postaráte se o ně.
  • Zeptejte se jich, zda chtějí mrtvého vidět před pohřbem. Děti lépe snášejí pohled na mrtvého než dospělí. Jejich volbu je třeba respektovat.
  • Informujte je o tom, jak vypadá pohřeb. Ať se samy rozhodnou, zda na něj půjdou.
jak-překonat-smutek-u-dětí

Zdroj foto: AdobeStock.com

Jak děti reagují na smrt rodičů, sourozenců nebo jiných blízkých lidí?

Určitě jste už slyšeli o fázích truchlení, kterými jsou: popírání, hněv, vyjednávání, smutek a akceptace. Podobně to mají i děti. Můžete si u nich všimnout různých emocionálních reakcí a změn v chování, objevují se i tělesné příznaky.

V chování pozorujeme plačtivost, riskantní a nezodpovědné chování (zvýšená nehodovost), lpění na rodičích, roztržitost, činorodost, nebo (naopak) nečinnost, případně regresi (vrácení se do nižší vývojové úrovně) – pomočování, cumlání palce apod.

Z tělesných příznacích se mohou objevit ty, které měly máma / otec před smrtí, nebo když byli těžce nemocní. Časté jsou bolesti hlavy, břicha, nevolnosti, průjmy, bušení srdce, svírání hrudi, zlé sny, lapání po dechu, závratě, napjaté svalstvo, únava a celková slabost, nepravidelná menstruace u dívek.

Jak truchlí děti v různém věku?

Děti do 5 let

Reagují především na atmosféru v rodině. Vnímají smutek rodičů a reagují neklidem. Často hledají zesnulého, protože ještě nedokážou pochopit konečnost smrti. Kladou rodičům stále tytéž otázky, na které očekávají stejné odpovědi. To jim dodává pocit jistoty.

Děti do 5 let se bojí opuštěnosti, pociťují separační úzkost, chtějí být neustále v přítomnosti rodičů. Mohou být plačtivé, špatně spát a jíst, trpět tělesnými obtížemi. Mladší děti chtějí být znovu krmeny, zhorší se jim výslovnost apod. Ve většině případů jde jen o přechodné změny.

Děti ve věku 5 –  9 let

Tyto děti už vědí, co znamená smrt. Své okolí mohou přivádět do rozpaků morbidními otázkami, které pramení z dětské zvědavosti. Představy o duších a strašidlech jim však mohou přivolat zlé sny či vážné potíže se spánkem.

Děti ve věku 5 – 9 let mohou mít problémy s vyjadřováním svých pocitů, uzavírají se do sebe nebo jsou najednou agresivnější . Při odchodu dospělých z domu jsou znejistělé. Všímejme si i jemné změny v chování, podrážděnosti nebo odmítání rozhovorů o smrti a zesnulém.

smutek-a-samota

Zdroj foto: AdobeStock.com

Děti ve věku 9 – 12 let

Uvědomují si vlastní smrtelnost a truchlí podobně jako dospělí. Někdy se mohou tvářit, že se nic nestalo, nevyjadřují své pocity. Přítomna je agresivita a hněv.

Kvůli přechodných potížím s pamětí a pozorností se může zhoršit školní prospěch. V úvahu přichází i separační úzkost, otupení emocí či zvýšený strach z vlastní smrti.

Dospívající (od 13 let)

Podpora přátel je pro ně významnější než podpora rodiny. V období truchlení se může objevit riskantní chování – užívání drog alkoholu, nezodpovědný sex (případně kradení, výtržnosti na veřejnosti). Dospívající tím dokazují, že jsou „naživu“ a „nesmrtelní“.

Typické jsou výkyvy nálad, deprese, stěhování se do sebe, i sebevražedné myšlenky, které je třeba brát vážně. Dospívající se mohou tvářit tak, jako kdyby se nic nestalo, aby unikli před bolestí. Jejich smutnění bývá zdlouhavé a komplikované, i když se to na první pohled nemusí zdát.

Někdy mají pocit viny i za to, že nezemřeli oni. Plyne z toho hněv, vztek vzdor, ale i pocity izolace či nepochopení. V případě, že zemřel jeden z rodičů, dospívající často přebírá odpovědnost za mladší sourozence.

Jak pomoci dětem, aby se vyrovnaly se smutkem?

  • Jděte jim příkladem. Učte je, že slzy přinášejí úlevu – nestyďte se plakat před dětmi.
  • Mluvte o zesnulém a vzpomínejte na nejveselejší příhody. Smějte se přes slzy.
  • Travte s nimi hodně času při různých činnostech. Věnujte jim delší dobu před spaním.
  • Dávejte jim naději do budoucna, mluvte o tom, že zármutek netrvá věčně.
  • Dodržujte běžný režim rodiny v takové míře, jak je možné. Dětem to dává jistotu.
  • Buďte důslední při dodržování pravidel. Nebojte se toho.
  • Vyhněte se velkým změnám – stěhování, změna školky nebo školy, nové manželství apod. Pokud je to možné, změnu proveďte nejdříve po 1 roce od smrti blízké osoby.
  • Dbejte na dobré stravování, pravidelný spánek a dostatek pohybu.
  • Buďte důslední při dodržování pravidel. Nebojte se toho.
  • Informujte třídního učitele vašeho dítěte o tom, kdo zemřel.
  • Nešetřete polibky a objetími.
smutek-za-zemřelým

Zdroj foto: AdobeStock.com

Vzít děti na pohřeb?

Pohřeb je posledním rozloučením se zesnulým a veřejným vyjádřením smutku. Mnoho rodičů však má pochybnosti, zda pohřeb nezpůsobí dětem další trauma.

Pokud děti seznámíte s významem pohřbu a popíšete jim, co tam mohou očekávat, ať se samy rozhodnou, zda půjdou. Pokud si vyberou, že půjdou, zajistěte pro ně důvěryhodnou osobu, se kterou budou moci v případě potřeby odejít.

Pokud se rozhodnou, že na pohřeb nepůjdou, navrhněte, že později ještě navštívíte hřbitov a spolu se rozloučíme. Pokud je návštěva hřbitova součástí vašeho rodinného života, například při příležitosti Památky zesnulých, i děti to budou vnímat přirozeněji.

Pokud se obáváte, že během pohřbu může udát něco příliš emocionálního, je třeba zvážit, zda tam vezmete svoje děti.

Kdy vyhledat odbornou pomoc pro dítě?

  •  Pokud popírá smrt rodičů i několik měsíců po pohřbu.
  •  Pokud nevyjadřuje žádné pocity.
  •  Pokud převládá hněv nebo pocity viny.
  •  Pokud mělo komplikovaný vztah se zesnulým – časté hádky, fyzické ubližování, zanedbávání a pod.
  •  Pokud trpí psychickou chorobou.
  •  Pokud má myšlenky na sebevraždu nebo o ní mluví, resp. se o ni pokusilo.
  •  Pokud rodič nebo jiný blízký člověk, zemřel náhle, tragicky, spáchal sebevraždu.
  •  Pokud bylo svědkem úmrtí rodiče nebo sourozence – například při nehodě, přírodní katastrofě a pod.
  •  Při přetrvávající depresi, neschopnosti spát, náladovosti, asociálním chování.
  •  Při zneužívání alkoholu, drog.
  • Obrátit se můžete na Centrum smútkovej terapie Plamínek anebo vyhledejte psychoterapeuta se vzděláním v oblasti psychoterapie a smutkového poradenství.

Zdroje:

  • Build, I. Gómez: An Unwanted Journey. Plamienok Books, Bratislava 2014.
  • E.A. Grollman: Talking about death. A dialogue between parent and child. Beacon Press, Boston 1990.
  • Gómez: Dobrodružstvá Ajky a Grofa. V krajine sopiek. Plamienok Books, Bratislava 2016.
  • Harvey: Grieving for Dummies. Chapter: Children and Grief. Wiley Publishing, Inc., Indianapolis 2007.
  • Jasenková a kol: Pomáhať žiť a zomierať, radovať sa a smútiť. Detský hospic Plamienok, Bratislava 2005.
  • Kübler-Rossová: O smrti a umírání.
  • Martínez, A. Hullová: Zármutok. Ako sa vysporiadať so stratou blízkeho človeka. Porta Libri 2007.

Napsat komentář

Registrace