Sebepoškozování: Týká se i vás? Udělejte si test!

(Zdroj foto: Shutterstock.com)

Pod pojmem sebepoškozování si lze představíte pořezané tělo vážně psychicky nemocného člověka, či masochistické praktiky jedince se sexuální deviací.

„Něco tak extrémního se mě vůbec netýká, jsem normální člověk a nebudu si přece ubližovat,“ řeknete si.

Ale je to opravdu tak?

Můžete s klidným svědomím prohlásit, že vůči svému tělu nejste nikdy krutí? Zkuste teď upřímně odpovědět na otázky v malém testu:

Test na sebepoškozování:

1. Kouříte?
2. Pijete alkohol?
3. Požíváte jiné návykové látky, přestože víte o jejich škodlivosti?
4. Užíváte často léky proti bolesti?
5. Jíte potraviny, přestože jsou nezdravé?
6. Jíte někdy příliš mnoho?
7. Často ignorujete pocity hladu nebo žízně?
8. Pracujete někdy na úkor oddechu, který vaše tělo potřebuje?
9. Chodíte spát pozdě večer?
10. Sportujete někdy nad svoje sily?
11. Zanedbáváte pohybovou aktivitu?
12. Ignorujete pravidelné lékařské prohlídky?
13. Ignorujete někdy onemocnění a snažíte se normálně „fungovat“?
14. Okusujete si nehty?
15. Vystavujete se často neúměrnému stresu?

Sebepoškozování není jen řezání rukou

Na čím na větší počet otázek jste museli odpovědět ANO, tím jsou vaše sklony k sebepoškozující chování silnější. Možná se vám to zdá absurdní, vždyť nějaké přestupky vůči vlastnímu organismu má téměř každý. To však nic na věci nemění, že jde o narušování vlastního zdraví – sebepoškozující (sebedestrukční) chování.

Pojem sebepoškozování však je třeba chápat v širším smyslu slova. Když poškození vlastního těla není záměrem, mluvíme spíše o chování nezodpovědném vůči sobě. V případě násilí na vlastním těle – např. v podobě řezání se nebo když si vědomě způsobujete popáleniny – mluvíme o záměrném sebepoškozování. A to už, na rozdíl od předchozích příkladů, není společensky akceptovatelné a právem je pokládáno za závažný psychický problém.

Záměrné sebepoškození – charakteristika

Záměrné sebepoškozování (self-harm) je opakované násilné chování vůči svému tělu, kterým si způsobujeme fyzické zranění a poškození tkáně, a to různými způsoby, bez pokusu o sebevraždu. Metody sebepoškozování se dělí do 2 hlavních skupin:

• sebetrávení (self-poisoning) – nadměrné požívání léků, drog, alkoholu, či jiných škodlivých látek, za účelem poškodit své tělo, bez sebevražedného záměru,
• sebazraňování (self-injury) – řezání se, škrábání se, propichování kůže, popálení se, sebehryzání, bití se, trhání si vlasů.

Nutno podotknout, že mezi člověkem praktikujícím záměrné sebepoškozování a člověkem se sebevražedným chováním je rozdíl. Jedinec, kteří se skutečně pokusí o sebevraždu, pokládá svůj život za trápení a chce ho skončit. Avšak jedinec, který se záměrně poškozuje, se chce jen cítit lépe, a sebepoškozování je – i když to zní nelogicky – prostředkem k dosažení cíle.

Co lidi vede k takovým činům?

Bolest je něco, čemu se chceme vyhnout. Proto je tak těžké pochopit, proč si někdo dobrovolně ubližuje. V motivech takového chování však nelze hledat logiku. Jde o vnitřní psychické prožívání jednotlivých lidí, které je mimořádně komplikované.

Základní motivy záměrného sebepoškozování:

• snaha o uvolnění negativních emocí, ventilace hněvu, zlosti, beznaděje,
• použití fyzické bolesti na odvrácení psychického utrpení,
• oživování vzpomínek na traumatickou událost  traumatickou událost,
• sebenenávist, snaha potrestat sám sebe, pocity viny,
• touha po očištění se od pocitů studu (hlavně po sexuálním zneužití, znásilnění),
• potvrzení vlastní existence (při stavech depersonalizace a derealizace),
• obrácení agrese na sebe (nechceme ublížit někomu jinému),
• snaha o vynášení vnitřních pocitů na povrch (způsob neverbální komunikace),
• snaha o obrácení pozornosti na sebe, potřeba šokovat, rebelie, touha po něčem novém, zvědavost,
• snaha o euforický zážitek, pocit síly, moci nad sebou samým,
• příslušnost k určité skupině (záměrné sebepoškozování v subkulturách, jako Gothic a Emo).

Sebepoškozování u malých dětí

Je velmi ojedinělé, pokud záměrné sebepoškozování praktikují děti již v předpubertálním věku. Není to však vyloučeno. Nejčastěji jde o spojitost s mentálním postižením a autismem, v podobě rytmicky opakujících se činů, např. bouchání hlavou o zeď.

U zdravých dětí se zase může objevit sebepoškozování, které nemá až takovou výraznou podobu. Vždyť okusování nehtů, nadměrné škrábání se i sebekousání není nic neobvyklého. Děti tak mohou reagovat na změnu v jejich životě – nástup do školky, školy, stěhování, změna rodinných poměrů.

Přestože jde o méně závažné projevy, neměli bychom je brát na lehkou váhu. Naši maličcí jsou zranitelní, a může to být jejich prosba o pomoc. Proto buďme pozorní vůči potřebám dítěte, poskytněte mu emocionální oporu. Možná právě tak zabráníte tomu, aby v pozdějším věku malý problém nepřerostl do něčeho závažnějšího.

Záměrné sebepoškozování se nejčastěji projeví v pubertě

Puberta a adolescence jsou po emocionální stránce velmi náročné období, takže se není čemu divit, že právě tehdy obvykle může záměrné sebepoškozování propuknout. Společnost to často vnímá jako snahu o upozornění na sebe, rebelii, což může být v jistém smyslu pravda. Ale jde o dost zjednodušený pohled na věc.

Sebepoškozování se také připisuje určitá spojitost s nošením piercingu a tetováním, což má své opodstatnění, neboť jde o zásah do vlastního těla. Dokonce někteří jedinci uvádějí, že se sebepoškozováním začali právě po propíchnutí části tele piercingem nebo po tetování, když zjistili, že bolest jim v jistém smyslu pomáhá. Takové chování se přisuzuje i určité módní vlně či charakteru subkultur, které jsme již zmínili.

Samozřejmě, není pravidlem, že každý nositel piercingu nebo každý v oblečení stylu Emo, se musí doma řezat do rukou – to určitě ne. Spíše jde o to, že jedinec, který je náchylný k sebepoškozování, svými osobnostními rysy podvědomě inklinuje k takovým skupinám.

V každém případě však záměrné sebepoškozování není třeba podceňovat a dané osobě musíme podat pomocnou ruku a hledat příčinu. Pozitivní skutečností je, že takové chování obvykle nepřetrvává do dospělosti. Statistiky potvrzují klesající procenta záměrně se sebepoškozujících lidí při narůstajícím věku.

Příčiny záměrného sebepoškozování

Jako při každém psychickém problému, i tady jde o střet několika faktorů, které zapříčiňují neobvyklé chování. Zjednodušeně se dá hovořit o faktorech vnitřních a vnějších.

Vnitřní – vyplývající z osobnosti jedince

Lidé praktikující záměrné sebepoškozování se vyznačují určitými povahovými rysy. Trápí je např. častý smutek, sklíčenost, depresivní stavy, neschopnost vyjadřovat své pocity, pesimismus, nízká sebeúcta, sklony k sebeobviňování, sebenenávist.

Jde o vlastnosti, které jsou ve velké míře biologicky podmíněné – uvádí se zejména souvislost s nízkou hladinou serotoninu v nervové soustavě. Někdy se záměrné sebepoškozování může vyskytnout i u osob s problémy pohlavní identity.

Vnější – vyplývající ze sociálního prostředí

Primárním místem sociálních interakcí je rodina. Nejbližší okolí a dosavadní životní události formují psychiku každého z nás. Dětství lidí, kteří se záměrně sebepoškozují, je většinou poznamenáno závažnými chybami ze strany rodičů – rodiče s nimi nepěkně zacházeli, jejich postoj k základním potřebám dítěte a jeho emocionálním projevem byl chladný až odmítavý.

Rovněž mohlo jít o nepřiměřeně autoritativní výchovu nebo byli rodiče tzv. emocionálně nepřítomni, bez projevů pozornosti vůči dítěti. Jako v každém případě, i zde existují výjimky, vždyť záměrné sebepoškozování se objevuje také u lidí, kteří vyrostli v harmonickém prostředí.

Záměrné sebepoškozování může být i důsledkem silné traumatizující události, jako ztráta blízké osoby, nehoda, vážné zranění, znásilnění nebo sexuální zneužití, týrání, svědectví domácího násilí, dlouhodobá šikana.

Záměrné sebepoškozování jako příznak psychiatrických diagnóz

Záměrné sebepoškozování není zatím samostatná psychiatrická porucha. Je však příznakem vícero psychických poruch, i když přesná souvislost není známa. Nejčastější psychické poruchy, kdy se u jedince objevuje sebepoškozování (není podmínkou), jsou:

• mentální bulimie,
• mentální anorexie,
• disociační porucha,
• hraniční porucha osobnosti,
• posttraumatická stresová porucha,
• obsedantně-kompulzivní porucha,
• deprese,
• různé poruchy osobnosti.

Léčba sebepoškozování

Záměrné sebepoškozování není jediným problémem psychického charakteru u konkrétní osoby. Proto ani léčba nemůže mít jednotný charakter. Vždy je třeba brát v úvahu možnou diagnózu, psychický stav, prostředí, ve kterém člověk žije, mezilidské vztahy. Teprve pak lze zahájit optimální léčbu, ať už prostřednictvím psychoterapie, nasazením léků, nebo kombinací obou možností.

Zdroje:

1. Marie Kriegelová: Záměrné sebepoškozování v dětství a adolescence, Grada Publishing, a.s., Praha, 2008
2. Michaela Pugnerová, Jana Kvitová: Přehled poruch psychického vývoje, Grada Publishing, a.s., Praha, 2016
3. Marie Ondiášová: Psychiatrie, Vydavatelství Osveta, Martin, 2005

Napsat komentář Zrušit odpověď na komentář

Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.