Obsedantně-kompulzivní porucha – začarovaný kruh úzkosti

Zdieľaj
0
Příznaky| Kristína Haviarová |
Obsedantně-kompulzivní porucha

(Zdroj foto: Shutterstock.com)

Každému z nás se už někdy stalo, že ho během pracovního dne propadla myšlenka, zda při odchodu z domu nezapomněli vypnout sporák, zhasnout světlo nebo zamknout vchodové dveře.

Někteří si možná kvůli tomu i odskočili z práce. Nic neobvyklého nebo nenormálního.

Na světě však existují lidé, a není jich málo, kterých podobné myšlenky trýzní 24 hodin, 7 dní v týdnu. Trpí obsedantně-kompulzivní poruchou.

Co je to obsedantně-kompulzivní porucha?

Obsedantně-kompulzivní porucha (OCD – z anglického obsessive-compulsive disorder) je duševní onemocnění. Řadíme ji k úzkostným poruchám, jako jsou fobie a úzkostné stavy. Postižení trpí nutkavými, chorobně se vnucujícími představami (obsesí), že se stane něco, co bude mít katastrofální následky.

Tyto myšlenky vyvolávají obrovskou úzkost a obavy, a je téměř nemožné je ignorovat. Aby se člověk vtíravých představ (obsesí) zbavil, provádí nesmyslné pohyby a rituály, nazývané kompulze. Jimi se však napětí sníží jen na krátký čas, a po chvíli se celý proces opakuje.

To, jak často se tento cyklus opakuje, závisí na závažnosti OCD. Intenzita se postupem času může zvyšovat, a obavy a rituály nakonec ovládnou celý den člověka, vyřadí ho z běžného života a „odstřihnou“ od sociálních kontaktů.

Jak často vzniká obsedantně-kompulzivní choroba

Obsedantně-kompulzivní porucha patří k nejčastějším psychickým onemocněním. Trpí na ni 1,9–3,2 % populace, u dětí a mladých dospělých je výskyt ještě vyšší. U 60 % lidí se problém objeví před 25. rokem života, z toho u 30 % mezi 5.–15. rokem.

Říká se, že na OCD trpěly i známé osobnosti, jako Nikola Tesla, Charles Dickens, z novodobějších např. fotbalista David Beckham.

obsedantně-kompulzivní porucha-příznaky

Zdroj foto: Shutterstock.com

Jako „vypadá“ obsedantně-kompulzivní porucha?

Dotírající myšlenky přicházejí každý den, a to několikrát. Často vznikají v konkrétních situacích, kterým se postižený začne vyhýbat. Mohou být různého typu, ale nejčastěji se setkáváme se strachem z možného nakažení se nějakou chorobou, kterou mohl člověk s OCD „roznést“ na své okolí.

Aby se člověk s OCD vyhnul kontaktu s bakteriemi či viry, praktikuje „nekonečné“ očistné rituály: dlouhé a časté mytí rukou a těla, praní prádla, čištění domácnosti, nucení ostatních členů rodiny do nadprůměrné hygieny. Kolotoč zbavování se mikroorganismů postupně pohlcuje celý den, vede k podráždění a poškození pokožky, která se – paradoxně – stane vůči nákaze ještě zranitelnější.

Dalším typem obav je nesnesitelný strach ze zavinění nějaké katastrofy nebo nebezpečí, které by mohlo ohrozit druhé. Lidé neustále kontrolují, zda je vše v pořádku – ať je zamčený dům, zda jsou vypnuté elektrické spotřebiče, zda je zatažená ruční brzda. Permanentní kontrolování nakonec pohltí celý den a znemožní provádění běžných aktivit.

Podstatou je, že provádění těchto činností pomáhá odstraňovat napětí, které plyne z nutkání. Typické jsou i další projevy:

  • nesmyslné hromadění nebo pořádání věcí,
  • nekonečné zapínání a vypínání světla,
  • nazírání za dveře,
  • opakované dotýkání se stejných předmětů,
  • nestoupání na „čáry“, když jdeme po dlážděné chodbě, chodníku.
obsedantně-kompulzivní-porucha-příčiny

Zdroj foto: Shutterstock.com

V praxi se setkáváme i s tím, že někteří lidé trpí jen na vtíravé myšlenky, bez následných kompulzí, tedy neprovádějí žádné činnosti, aby zapudili obtěžující představy. Kompulze mohou být i méně nápadné: počítání čísel a věcí, opakování určitých slov, modlení se (za jakoukoliv drobnost).
Myšlenky jsou však častokrát hrozivého charakteru, jako potřeba někomu ublížit nebo spáchat násilný sexuální akt. Přežívání úzkosti s sebou přináší i tělesné projevy.

Postižení zažívají:

Příčiny vzniku obsedantně-kompulzivní poruchy

Jednoznačná příčina onemocnění není známa. Na vzniku a vývoji OCS se pravděpodobně podílí více faktorů.
Předpokládají se především problémy s přenášením informací pomocí serotoninu. Jde o látku, která pomáhá při přenosu nervových signálů v mozku, čímž ovlivňuje pocity štěstí a pohody, spánek či tělesnou teplotu.

Jelikož se obsedantně-kompulzivní porucha obvykle objevuje u více členů rodiny, v úvahu přichází i genetická predispozice. Důležitým faktorem je také výchova a prostředí, ve kterém dítě vyrůstá. Chybějící pocit bezpečí, resp. perfekcionistická a nadměrně kritizující výchova, vede k pocitům nejistoty (vůči sobě i okolí), a pokud má dítě předpoklady na OCD, může to přispět ke vzniku nemoci.

S poruchou se totiž častěji setkáváme u perfekcionistických jedinců, kteří si dělají nadměrné starosti, nebo mají problémy s přijímáním kritiky. Rozvoj onemocnění podporuje i stresující životní styl.

obsedantně-kompulzivní-porucha-u-dětí

(Zdroj foto: Shutterstock.com)

Jak z kruhu „úzkost – rituál – úleva – úzkost – rituál“ ven?

Lidé s OCD si své nesmyslné obavy a chování uvědomují, ale neumí prolomit začarovaný kruh úzkosti. Bojí se nepochopení okolí a výsměchu, proto dlouhá léta nevyhledají lékaře, a trápí se o samotě. Je třeba si uvědomit, že za OCD vy nemůžete, a bez odborné pomoci ji pravděpodobně nedostanete pod kontrolu.

Na co se připravte u lékaře

Diagnózu určuje psychiatr, na základě hloubkového rozhovoru. Lékař se zaměřuje na přítomnost obsesivních a kompulzivních myšlenek a rituálů, resp. na to, zda překážejí v běžném životě. Zjišťuje, jak dlouho máte příznaky, zkoumá míru úzkosti a narušení každodenních činností.

Nejen psychiatři, i jiní lékaři nebo zdravotní sestry mohou využít speciální pomůcku, tzv. Zohar-Fineberg obsedantně-kompulzivní screening. Ten obsahuje 5 jednoduchých otázek:

  1. Myjete se často nebo často perete?
  2. Často kontrolujete věci, situace?
  3. Máte nějaké myšlenky, které vás obtěžují, a kterých byste se chtěli zbavit, ale nedaří se vám to?
  4. Trvá vám dlouho ukončení běžných aktivit?
  5. Děláte si starosti nebo se příliš často zabýváte uspořádaností a souměrností?
obsedantně-kompulzivní-porucha-mytí

Zdroj foto: Shutterstock.com

V případě jedné pozitivní odpovědi je pacient doporučen k specialistovi. Následuje detailní vyšetření a určení diagnózy.

Jak probíhá léčba obsedantně-kompulzivní poruchy

Léčba je dlouhodobá, častokrát i celoživotní. Zahrnuje kombinaci léků a kognitivně-behaviorální terapii – psychoterapii, která je zaměřena na změnu chování a návyků.

Ukázalo se, že největší léčebný efekt mají určitá antidepresiva, zasahující do metabolismu serotoninu. A to i přesto, že obsedantně kompulzivní porucha není depresivní onemocnění. K účinným antidepresivům patří zejména tzv. SSRI – selektivní inhibitory zpětného vychytávání serotoninu (citalopram, escitalopram, sertralin, paroxetin, fluvoxamin a fluoxetin). SSRI zvyšují nedostatečnou hladinu serotoninu v mozku a vedou k obnovení chemické rovnováhy. (U lidí s OCD totiž byla pozorována změna hladiny serotoninu na některých nervových zakončeních v mozku).

SSRI jsou většinou dobře snášeny a mají jen minimum nežádoucích účinků, které do několika týdnů obvykle ustoupí. Setkáváme se zejména s poruchami v sexuální oblasti, trávicími obtížemi a nespavostí.

Nástup účinku antidepresiv při OCD je pomalejší, než při léčbě deprese. Používají se obvykle vyšší dávky. Účinnost léčby se hodnotí po tzv. akutní fázi, tedy po prvních 10–12 týdnech každodenního užívání léků, když by měly už plně působit.

Pokud pacienti nereagují na léčbu SSRI, využívají se i léčiva z jiných skupin – klomipramin a venlafaxin. Zde však hrozí více nežádoucích účinků.

obsedantně-kompulzivní-porucha-léčba

Zdroj foto: Shutterstock.com

Vedle léčby léky pacienti chodívají i na psychologické sezení. Na nich jsou vystavováni reálné úzkostné situaci, bez možnosti provést kompulzivní akt. Takto postupně zjišťují, že ačkoli nevyhoví svým nutkavým myšlenkám a představám, je stále vše v pořádku.

Terapie je intenzivní, většinou jde o jedno sezení 1krát týdně, v době trvání 13–20 týdnů. Alternativou jsou každodenní terapeutické sezení, v době trvání 3 týdnů.

Při lehčích formách OCD je už samotná kognitivně-behaviorální terapie pro stabilizaci pacienta, a užívání léků proto není nutné.

A co dál?

Pokud se objeví efekt, t. j. klesne počet a intenzita projevů onemocnění, přičemž se zvýší kvalita života, v užívání léků je nutné pokračovat 1–2 roky. Následuje velmi pomalé, stupňovité, několikaměsíční vysazování léků. Postupně klesá i frekvence terapeutických sezení.

Přestože jste se úspěšně přeléčili, měli byste se vyhýbat stresovým situacím nebo si všímat svého chování. Velmi důležité je poučení pacienta a jeho rodiny, jak obsedantně-kompulzivní porucha vzniká, a že člověk se může naučit žít s dotěrnými myšlenkami – aniž si pomáhal různými rituály. Potřebný je i nácvik relaxačních technik (např. Autogenní trénink, Jacobsonova svalová relaxace), stop technik (slouží na „odražení“ prvotních impulsů OCD), plánování času a řešení svých problémů.

Obsedantně-kompulzivní porucha je dlouhodobé onemocnění, s obdobími zlepšení a zhoršení. Zcela vyléčení poruchy je spíše vzácné. V praxi se často setkáváme s opětovnými zhoršeními zdravotního stavu, kdy je nezbytný návrat k léčbě.

Přesto – člověk, který má obsedantně-kompulzivní chorobu pod kontrolou, může vést stejně kvalitní život jako kdokoliv jiný.

Autorka studuje na FaF UK v Bratislavě

Redakčně upravené (jam)

Ilustrační fotografie

Napsat komentář

Registrace